Jak jsem se dostala až sem?
Přibírala jsem postupně. Kilo po kilu, rok za rokem. V dětství jsem byla „při těle“, jak říkávala babička. V pubertě jsem měla 90 kg, po vysoké 120, po prvním dítěti 150, po druhém 180. Pak přišel rozvod, deprese, ztráta práce, smrt rodičů… Jídlo se stalo mojí útěchou i útěkem. Váha se zastavila až na 250 kg.
Život s takovou váhou? Peklo. Nemohu se pohybovat bez pomoci, sama se umýt, zavázat tkaničky, ostříhat si nehty. Nevejdu se do běžného auta. Můj svět se smrskl na cestu mezi postelí a gaučem. Moje děti se za mě stydí, přátelé zmizeli, sestra mě navštěvuje jen ze soucitu.
Dlouho jsem si namlouvala, že je to v pořádku. Říkala jsem si, že společnost je posedlá hubeností, že pravá krása je uvnitř. Ale lhala jsem sama sobě. Ve skutečnosti jsem se nenáviděla. Bála jsem se, že zemřu dřív, než moje děti vyrostou. Že nikdy nepoznám lásku, protože kdo by mohl milovat někoho jako já?
Zlomový okamžik
Před třemi měsíci moje dcera Eliška přišla domů ze školy s pláčem. Spolužáci se jí posmívali kvůli mně. Dětské vtipy, kruté a hloupé, ale pro dvanáctiletou holku devastující.
Objala jsem ji a slíbila, že to změním. Že zhubnu. Že už nikdy nebude muset čelit posměchu kvůli své matce.
Ale jak? Při 250 kg nemohu cvičit – mé klouby by to nezvládly. Zadýchám se po pár krocích. Drastické diety? Zkusila jsem je všechny a vždy selhaly.
Nakonec jsem si přiznala, že sama to nezvládnu. Zavolala jsem na specializovanou kliniku pro léčbu obezity. Čekala jsem odmítnutí, ale místo toho mě přijali s respektem a pochopením.
Začátek nové cesty
Podstoupila jsem sérii vyšetření – krevní testy, EKG, ultrazvuk. Diagnóza? Cukrovka, vysoký tlak, spánková apnoe, artróza kolen. Důsledky mé váhy, důvody, proč musím zhubnout.
Nutriční terapeut mi pomohl přejít na nový režim. Žádné hladovění, jen pomalá změna jídelníčku – méně cukru, méně tuku, více bílkovin a vlákniny. Učila jsem se jíst proto, abych žila, ne žít proto, abych jedla.
Součástí programu byla i psychoterapie. Moje obezita není jen o jídle, ale o emocích, traumatech, o tom, jak jsem se vyrovnávala se životem. Učila jsem se rozpoznávat, proč sahám po jídle, i když nemám hlad.
Pak přišel den operace – sleeve gastrektomie, odstranění části žaludku. Bála jsem se, ale zároveň jsem se těšila na nový začátek.
První výsledky a velké cíle
Od operace uběhl měsíc a já mám o 15 kg méně. To je teprve začátek. Doktor říká, že za rok mohu shodit až 125 kg.
Zní to jako sen, ale já vím, že to dokážu. Nejen pro sebe, ale pro Elišku a Tomáše, své děti. Chci vidět, jak vyrůstají. Jak maturují. Jak si nacházejí své místo ve světě.
Bude to těžké. Budou dny, kdy budu bojovat s chutěmi, kdy mi bude chybět čokoláda a pizza. Ale už nebudu utíkat. Už nechci promarnit další roky schovaná ve svém těle.
Ano, vážím 250 kg. A ne, nestydím se za to. Je to jen číslo. Číslo, které změním. Protože tentokrát to nevzdám.
Za rok tu budu znovu. S poloviční váhou a dvojnásobnou radostí ze života. Slibuji.
